Leden 2016

O tom, jak čtu!

31. ledna 2016 v 10:00 | Leaness jméno mé! |  Knihy
Na dlouhou dobu jsem neměla absolutně čas na čtení, který mě neskutečně baví (no, nekecééj). Nedávno jsem dostala tři knihy, které jsou od Larse Keplera (Hypnotizér, Paganiniho smlouva a Svědkyně ohně). Hypnotizéra už jsem měla přečteného (tuším, že někdy v květnu) - já vám prostě nevím, ale přišla jsem neuvěřitelně na chuť kriminálkám ( jsem jako stará babka, co sedí zabořená v křesle s kriminálkou, brejlema /který nenosím/ a meduňkovým čajem. Prej - sama bych to o sobě neřekla, přece!). No nic, když jsem před čtrnácti dny zažívala stav poblijóna (panebože, lítalo to všude - i nosem!), šáhla jsem po Svědkyni ohně, která si prostě drží druhou příčku od Keplera!


(Svou fotku nemám, protože moje drahá matinka stačila rozpůjčovat knihy druhým!)

Já vám nevím, ale popis vyvražďovačky a holčičího ?ústavu? - musím říct, že jsem občas měla nahnáno. Nechci vám nijako spoilerovat knihu - pokud si chcete knihu proklepnout, tak můžete ZDE. Musím však říct, že je to prostě severská dobrá kriminálka, která rozhodně zabije čas. Recenze na stránce je trochu přísná - možná proto, že každý čtenář má asi jinak stanovenou laťku a prostě není v krimi takovej lajk, jako já! Záměrně neprozrazuji děj knihy, protože vás chci nechat napnutý!


( Fotka je vyfocená mnou, takže máte nebezpečně mnoho informací! Třeba jaký mám krásný povlečení, co?)

A protože jsem byla docela dost naladěná na tajemnou atmosféru, tak jsem se pustila do Netopýra. No, já vám tak nějak nevím. Jsem pořád na vážkách - protože jsem knihu pokud možno ještě nedočetla (facan z jedný, facan z druhý). Zkrátka se stále nemůžu zbavit pocitu, že mi tam něco chybí. Ačkoliv je hlavní hrdina ze severu), tak se příběh neodehrává v chladné a prostě na první pohled ponuré krajině. První stránky začínají příletem Harryho do slunečné Sydney, kde má na starost se zúčastnit vyšetřování vraždy dívky, která pochází ze severu stejně tak, jako Harry. Jsem asi zaostalá, ale pro mě je strašlivě zdlouhavý popis Austrálie (přidaná i historie atd.) Dávám knize šanci a snažím se jí přelouskat. Tak mi teda držte palce!
Odkaz na recenzi ZDE.

Koukám na to, že jsem se teda daleko víc rozpovídala o knize, která mi zas tak do noty nepadla. (To jsem celá já, že jo.)!!! Celkově panu spisovateli nedávám košem a přečtu si také Sněhuláka, co je v polici.

  • Jaké jsou vaše oblíbené knihy?
  • Váš oblíbený žánr?
  • Četli jste někdy krimi?

A tak prostě čekám

30. ledna 2016 v 21:32 | Leaness jméno mé!
Sedím na gauči a absolutně se nedokážu soustředit. Povzbudivě zvednu hlavu a podívám se do tváře, kterou znám neskutečně dlouho. Snažím se usmát a společnost v místnosti pobavit mým otřepaným vtipem. Většina se zasměje, ale těžko něco vnímá. Vzduch je mnohonásboně těžší, protože všechno je obklopeno lží, která se dlouho neudrží. A až praskne, tak zbude jen prázdno. V duši, v místnosti, prostě všude. Zavřu oči, abych mohla zahnat špatný věci a taky i ty slzy. Slzy, za který se stydíme, protože snad ukazují slabost? Možná.
Možná, že bych si měla vytvářet ty vzpomínky, který si budu chtít představovat, až tohle pomine. Až ty líbezné modré oči se zavřou a už se nikdy neotevřou. Až nebude dejchat stejnej vzduch, až nebude chodit po stejný zemi. (Sentimentálnost, co?).
Je vám tak strašlivě těžko, protože se vám špatně dejchá. Večer nemůžete spát, protože neustále čekáte. Z čekání vás třeští hlava a možná i ta duše, která bolí jako čert. Nic vás nebaví, nic vám nejde. A prostě se svěříte uším, který poslouchají, ale nechápou. Je to jak mluvit do bedny. Pousmějete se a nadechnete se.
Chcete jít ven a možná se někde bavit, ale pro zábavu není čas. Víte, co vás čeká. Víte, že to bude bolet. Víte, že jste na pár kopanců do hlavy. A tak ztrácíte pár lidí. Najednou si s nima nemáte co říct, znova to bolí.
A tak jen čekáme. Pořád.



Jsou to pocity, kterým se asi nikdo nevyhne. :-) Berte moje rozpoložení s rezervou, přátelé! :-)
S láskou Leaness.

Zpráva z malého světa

19. ledna 2016 v 11:29 | Leaness jméno mé!
Ahoj, přátelé!
Dnes vás pouze uvedu v mém osobním životě, protože ten je teď jaksi na přes držku. Jsem strašně špatná blogerka, protože můj poslední článek je z 23. prosince - věřte mi, stydím se za to!
V minulém deníčku, jsem vám oznámila mou nechuť k svátkům vánočním - a i když jsem se strachovala, tak vlastně ten čtyřiadvacátej nebyl až tak špatnej, jak jsem si kreslila. Teda až na to, že jsem v noci byla naprosto zoufalá jak malá holka! Zas a znova! Badumts ( to je teď něco modního, jo..)
Mohla bych vám oznámit, co jsem dostala darem toho suprovýho večera, ale možná bych si to nechala na samostatný článek - jen si možná myslím, že je trošku neaktuální. Ale budiž. S jedním dárkem vás představím - později.

Můj silvestr byl docela na prd. Odpoledne jsem hrála vědomostní hry, který jsem hrála s podstatně staršíma klukama - myslela jsem si jednoduše, že dostanu na prdel (bééé, já jsem blondýna, vy ne!). Já jsem je prostě dávala. Měla jsem víc žetonů a moje ego bylo mnohonásobně vyšší než obvykle. Mladej skvost, prostě.
No, večer mojí kamarádku trefila petarda. Dvakrát. A smutně-vtipný je, že ani jedna z nás žadnou petardu nepouštěla. Jak se říká - ve špatnou dobu, na špatným místě (Je to jinak???)
Celkově můj začátek roku nezačíná slavně, protože se prostě dějou věci, který kolikrát položí i bejka. Beze srandy - každej si prostě zažívá něco, co ho tak docela odrovná. Znáte to, všechno se sejde se vším, a potom to už padá na hlavu jak kýbl hnoje ( místo pro smích od mých spolužáků - vesničanka tělem i duší!)
Je leden - dost testů a zkoušek, takže se prostě omlouvám se sklopenýma ušima a očima (potajmu se směju, protože je to prostě dokonalá narážka na jednoho xichta - který mě taky nešetří, prosim vás!). Držím vám palce - hlavně těm, co zažívají stresáky jak já - dokonce jsem celej vejkend držela hlavu v kýblu.

Ahoj!