Cesta, která nemá konce

7. prosince 2015 v 15:57 | Leaness jméno mé! |  Téma týdne
Kráčíš po nočním městě a vnímáš jen dech, který se těžce zasekává v hrdle. Tvůj opilecký dech.
Možná, že zas příjdeš do ubytovny, lehneš si na starou pohovku a budeš přemýšlet nad tím, co zítra budeš dělat. Půjdeš zas do hospody? Opiješ se jako včera, předevčírem a nebo snad tak jako před týdnem? Nevíš, jen bolestivě přivřeš víčka. Tvoje hlava leží na studeným polštáři. Možná cejtíš chlad, možná stud. Začneš přemýšlet, protože to je jen to, co dokážeš. Smrdíš tak jako častej návštěvník pajzlu, co je přesně za rohem. Nevíš, kdy ses umyla, protože tě to zkrátka nezajímá. Nezajímá tě taky to, že nejezdíš domů. Domů, ke své rodině, kterou jsi možná odehnala zbytečně. Proč? Nevíš. Možná bys mohla znovu zavolat, protože ještě zoufaleji potřebuješ slyšet hlas, který miluješ tak, až ho nenávidíš. Proč ho nenávidíš? Nevíš. Připadáš si zbytečně. Děláš strašný věci, jenže ti to je jedno. Potřebuješ se utvrdit v tom, že už ti nikdo nepomůže. A nepomůže? Nevíš. Vstaneš a otevřeš ledničku, kde je snad poslední zbytek jídla.


Tak jo. Voláš. Jenže ne správný osobě. Vyměníš všechno pro nic. Necháš za sebou paseku, možná trochu nepříčetnosti a smutku - ale je ti to jedno. Všechno cos měla, teď nemáš. Co ti zbylo? Účtenky? Seš směšná. Lehneš si znovu na studenej polštář, zavřeš oči. Vzpomínáš na ty chvíle tenkrát. Nenašla jsi samu sebe - o to hůř, že jsi ztratila i touhu jí hledat. Jenže proč? Je ti to jedno. Možná to svedeš zas na někoho jinýho. Možná se zas vrátíš. Vyčítat a zapírat. Protože je to lehčí než slova soucitu, omluvy a solidarity. Seš na to krátká. Začínáš se kácet a můžeš jít znovu pít.




Ahoj!
Dnešní téma týdne je docela dost depresivní. Také záleží na vás, jak ho pochopíte. Každopádně článek je mi docela blízký - ne, že bych popisovala mojí situaci, ale prostě vím o co jde. Tak trochu.
Musím vám napsat, že cesta k poznání své osoby je strašlivě trnitá a je jednoduché spadnout do těžkých situacích, ze kterých je strašlivě zatěžko se dostat. Proto i já své osobě - seč jí znám docela dobře, přeju, aby našla konečně samu sebe. Tímto však končím, nevím, jak dál to mám zakončit.

Slibuji, že depresivních témat nebude mnoho! :-D Navrátím se k rubrice s názvem Deník zoufalce ( nemá to být zoufalý! jen humoristicky zoufalý :-D).
S láskou vaše číča! :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti téma týdne?

Jo 100% (5)
Jo 0% (0)
Ještě na tom zapracuj 0% (0)
Jo 0% (0)

Komentáře

1 Just Blaze Just Blaze | 7. prosince 2015 v 22:20 | Reagovat

Tohle je přesně ten typ textu, co se mi líbí! :) Struktura úžasná :) Jen by mohl být delší. Jasně, pak by to spoustu lidí nedočetlo :D Ale chtěl jsem se ponořit do toho příběhu víc, do té atmosféry, kterou to má skvělou. No, možná je zase někdy lepší, když někdo chce víc, než kdyby naopak někdo říkal, ať to zkrátíš :D Ale chválím :)

2 Leaness Leaness | Web | 8. prosince 2015 v 15:34 | Reagovat

[1]:  Děkuji za pozitivní ohlas! Příště se tedy budu snažit o něco delšího. Každopádně děkuji.. komentář mi udělal neskutečnou radost. :-P

3 Janča Janča | E-mail | Web | 8. prosince 2015 v 19:41 | Reagovat

[1]: Souhlasím. Je to docela napínavý, píšeš fakt dobře. :) Četla bych klidně dál a dál.

4 Yuuta Yuuta | Web | 9. prosince 2015 v 17:36 | Reagovat

To zní celkem jako romantický úryvek. -romantismus-, individualita, ponuré náměty, smysl života, prostě... super :D taky docela píšu "romanticky", ale asi víc než romanticky tak tak nějak spíš impresionisticky :D ^^ ale není to špatné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama