Prosinec 2015

Deník zoufalce (část třetí a taky dost zoufalá)

23. prosince 2015 v 10:29 | Leaness jméno mé! |  Deník zoufalce
Dobré ráno, přátelé. Imaginární přátelé.
Jsem zoufalá. Naprosto. Dnes je 23. prosince a já nemám zabalený dárky. Proč? Nechuť k vánočním svátkům. Poslední roky byly Vánoce naprostým fiaskem a letos tomu nebude jinak.

Problém číslo jedna

Vrátila se osoba z článku / Cesta, která nemá konce /. Mrkáte, co? Mnozí si stále můžou myslet, že osoba byla smyšlená, ale nebyla a právě teď se vrátila. Beze slova, bez omluvy. Utrpením je sdílet s ní (budeme jí řikat A) jednu místnost. Uvědomila jsem si, že ačkoliv byly dny, kdy jsem si svérázně přála, aby se naše A vrátila, dneškem si nepřeju nic jinýho, než aby zůstala někde, kde by mohla žít sama. Přesně tak, jak si přála. Jsem si jistá, že kdyby tohle četla, tak jí to ublíží. Stejně tak, jak ublížila mně - její slova a její činy, kterým ubližovala druhým. Má dobrácká duše by se hroutila a vzala jí zpátky, ale moje další duše - to jest ta vzteklá by řvala každým dnem hlasitěji a hlasitěji.
Možná si říkáte, že jsou Vánoce a všechno by mělo být o odpuštění - ale odpuštění tu je poněkolikáté a stále zoufalé.


Problém číslo dvě

Poslední dva měsíce jsem sdílela kamaráda, který mě pokaždý rozesmál svou ironií (můžeme mu říkat M). A znáte to, jakmile si je člověk blíž a blíž, tak se prostě vždycky stane něco, co se totálně pokazí . Nechci říkat, že pocit (nebo snad cit) byl jednostranný. Protože nebyl jednostranný. A kvůli tomu tady teď sedím s pocitem ztráty. Sedím tady a piju čaj, abych se mohla uklidnit. Ale zajímavý je, že ve mně přežívá velice zvláštní pocit. Jako když se doma necítíte jako doma - a nebo jako když dýcháte, ale máte pocit, že se udusíte. Nechci vám tvrdit, že je to kvůli M - možná je, ale jen z části. Ta druhá část, kvůli které se cítím hůř, se nazývá písmenem A.



Problém číslo tři

Existenční rodina se opět rozpadla. Písmeno E si věci balí stejně rychle, jako opilec kterej přichází z hospody a snaží si sundat boty. Pomalu a ještě víc zoufale.


Proč?

Proč to píšu sem? Jednouše. Blog je stránka o mně ( egoistický já se dere na povrch). Možná to tu chci mít, abych se mohla za pár měsíců tlouct do hlavy a brečet nad tím, co hnalo mé mladé já nad tím, abych zveřejňovala svoje starosti pro veřejnost. Tímto já končím, aspoň dnes. Jdu balit dárky - a že se k sakru budu vztekat nad tím, že mi to nejde a nejde.

Přeju vám krásné svátky, imaginární přátelé!


A na závěr sem šoupnu mojí oblíbenou písničku!

Cesta, která nemá konce

7. prosince 2015 v 15:57 | Leaness jméno mé! |  Téma týdne
Kráčíš po nočním městě a vnímáš jen dech, který se těžce zasekává v hrdle. Tvůj opilecký dech.
Možná, že zas příjdeš do ubytovny, lehneš si na starou pohovku a budeš přemýšlet nad tím, co zítra budeš dělat. Půjdeš zas do hospody? Opiješ se jako včera, předevčírem a nebo snad tak jako před týdnem? Nevíš, jen bolestivě přivřeš víčka. Tvoje hlava leží na studeným polštáři. Možná cejtíš chlad, možná stud. Začneš přemýšlet, protože to je jen to, co dokážeš. Smrdíš tak jako častej návštěvník pajzlu, co je přesně za rohem. Nevíš, kdy ses umyla, protože tě to zkrátka nezajímá. Nezajímá tě taky to, že nejezdíš domů. Domů, ke své rodině, kterou jsi možná odehnala zbytečně. Proč? Nevíš. Možná bys mohla znovu zavolat, protože ještě zoufaleji potřebuješ slyšet hlas, který miluješ tak, až ho nenávidíš. Proč ho nenávidíš? Nevíš. Připadáš si zbytečně. Děláš strašný věci, jenže ti to je jedno. Potřebuješ se utvrdit v tom, že už ti nikdo nepomůže. A nepomůže? Nevíš. Vstaneš a otevřeš ledničku, kde je snad poslední zbytek jídla.


Tak jo. Voláš. Jenže ne správný osobě. Vyměníš všechno pro nic. Necháš za sebou paseku, možná trochu nepříčetnosti a smutku - ale je ti to jedno. Všechno cos měla, teď nemáš. Co ti zbylo? Účtenky? Seš směšná. Lehneš si znovu na studenej polštář, zavřeš oči. Vzpomínáš na ty chvíle tenkrát. Nenašla jsi samu sebe - o to hůř, že jsi ztratila i touhu jí hledat. Jenže proč? Je ti to jedno. Možná to svedeš zas na někoho jinýho. Možná se zas vrátíš. Vyčítat a zapírat. Protože je to lehčí než slova soucitu, omluvy a solidarity. Seš na to krátká. Začínáš se kácet a můžeš jít znovu pít.




Ahoj!
Dnešní téma týdne je docela dost depresivní. Také záleží na vás, jak ho pochopíte. Každopádně článek je mi docela blízký - ne, že bych popisovala mojí situaci, ale prostě vím o co jde. Tak trochu.
Musím vám napsat, že cesta k poznání své osoby je strašlivě trnitá a je jednoduché spadnout do těžkých situacích, ze kterých je strašlivě zatěžko se dostat. Proto i já své osobě - seč jí znám docela dobře, přeju, aby našla konečně samu sebe. Tímto však končím, nevím, jak dál to mám zakončit.

Slibuji, že depresivních témat nebude mnoho! :-D Navrátím se k rubrice s názvem Deník zoufalce ( nemá to být zoufalý! jen humoristicky zoufalý :-D).
S láskou vaše číča! :-)

Seznámení s autorkou blogu

6. prosince 2015 v 20:52 | Leaness jméno mé!

Ahoj, ahoj!
Dnešní článek bude spíš patřit mezi mé úvody. Zkrátka jsem vás chtěla seznámit s mojí maličkostí, protože pokud občas najedete na Deník zoufalce, tak by možná bylo trošku slušné vědět, kdo jsem.

1) O mé fyzické stránce
V jistém článku bylo zmíněno, že mi bůh nenadělil podstatnou výšku mého já. Mých stopadesátpět centimetrů v náctiletém věku je docela zoufalé číslo - a je mi dost jasný, že je na tom někdo hůř. Tenkrát jsem byla strašlivě smutňoučká, protože vám musím sdělit, že to kilo navíc je vážně vidět. No, nic. To se dá změnit, pokud chcete. Naučila jsem se žít se svou výškou ( LOL, to zní, jak kdyby to bylo snad těžký :-D).
Občas mě popisují jako roztomilou holku. Někdo mi říká, že jsem na přes držku. To je prostě jedno. Jen vám prozradím, že moje špinavá blond zatím nevypadá jak sláma, takže jsem celkem v klidu.
S postavou pořád balancuji. Moje nohy jsou celkem vysportované a hlavně štíhlé! Jen to bříško je horší, že jo. Zmíněný buchty na břiše prostě nemám (jenom jednu - a to, když si sednu).

2) O mé psychické stránce
- Jsem jednoznačnej cholerik, kterej je prej cucnutej s melancholikem ( to říkal papír, né já!). Mohu vám o sobě sdělit, že jsem zkrátka impulzivní a naivní ,,puberťačka". Ze všeho nejvíc nemám ráda lži a nesamostatnost - člověk se prostě musí umět postarat sám o sebe. Umím bejt strašlivě citlivá, zároveň protivná ( hlavně, když mám fakt obrovskej hlad - to je fakt brutus).
- K životu potřebuju rodinu a kamarády - nemusí jich být hafo, jen pocítit oporu, když nevíte, kam složit hlavu.
- Pochvalné fráze říkám jen tehdy, když to opravdu myslím vážně - znám pár holek, co to říkají jen proto, aby mohly vypadat mile a strašlivě přátelsky.
- Musím o sobě napsat, že jsem zkrátka typická ženská, která občas neví co chce, kdy to chce a jak to chce ( to zní strašlivě dvojsmyslně :-D). Dokážu nad jednou věcí přemýšlet týdny - rozebírat jí z každý strany, pořád se tím stresovat - i když to třeba nic není.
- Umím bejt strašlivej tvrďák, ale pak mám tejden, kdy se prostě rozbulim nad vším, nad čím to jde. Prostě to je lehký - a říkají se tomu ženský hormony!
- Nesnesu, když má někdo z mých blízkých problémy - ten stres prožívám i já.
- Mám ráda upřímnost a vadí mi, že je dneska vnímána jako urážka.


3) O tom, co mám ráda
- Jsem neuvěřitelnej blázen do koček (viz. fotka nahoře). Není to tak, že bych chtěla žít v baráku se sedmi kočkama - stačí jich pět! Jo, taky mám doma vymodlenýho satana.
- Moje absolutně nejvíc kapela je Lucie a Wanastowi vjecy.
- Jsem ujetá do kytek - myslím takovej ten retro styl.
- Mým absolutním TOP jsou knihy, na které bohužel nemám čas.
- Jako každej správňáckej člověk mám ráda jídlo! Jídlo je prostě základ všeho.
- Svíčky, svíčky, svíčky!





* Dnešní článek je prostě něco, co bude vyvěšený v menu. Doufám, že jsem nezapůsobila nějakým špatným dojmem - to bych opravdu nerada. :-)
Tímto bohužel dneska končím, ale není vyloučeno, že ho nebudu po nějaké době aktualizovat. Každopádně opravdu moc děkuji za přečtení a pevně doufám, že vám tento článek trochu příblížil to, kdo jsem.
S láskou vaše číča. O:-)