O tom, jak čtu!

31. ledna 2016 v 10:00 | Leaness jméno mé! |  Knihy
Na dlouhou dobu jsem neměla absolutně čas na čtení, který mě neskutečně baví (no, nekecééj). Nedávno jsem dostala tři knihy, které jsou od Larse Keplera (Hypnotizér, Paganiniho smlouva a Svědkyně ohně). Hypnotizéra už jsem měla přečteného (tuším, že někdy v květnu) - já vám prostě nevím, ale přišla jsem neuvěřitelně na chuť kriminálkám ( jsem jako stará babka, co sedí zabořená v křesle s kriminálkou, brejlema /který nenosím/ a meduňkovým čajem. Prej - sama bych to o sobě neřekla, přece!). No nic, když jsem před čtrnácti dny zažívala stav poblijóna (panebože, lítalo to všude - i nosem!), šáhla jsem po Svědkyni ohně, která si prostě drží druhou příčku od Keplera!


(Svou fotku nemám, protože moje drahá matinka stačila rozpůjčovat knihy druhým!)

Já vám nevím, ale popis vyvražďovačky a holčičího ?ústavu? - musím říct, že jsem občas měla nahnáno. Nechci vám nijako spoilerovat knihu - pokud si chcete knihu proklepnout, tak můžete ZDE. Musím však říct, že je to prostě severská dobrá kriminálka, která rozhodně zabije čas. Recenze na stránce je trochu přísná - možná proto, že každý čtenář má asi jinak stanovenou laťku a prostě není v krimi takovej lajk, jako já! Záměrně neprozrazuji děj knihy, protože vás chci nechat napnutý!


( Fotka je vyfocená mnou, takže máte nebezpečně mnoho informací! Třeba jaký mám krásný povlečení, co?)

A protože jsem byla docela dost naladěná na tajemnou atmosféru, tak jsem se pustila do Netopýra. No, já vám tak nějak nevím. Jsem pořád na vážkách - protože jsem knihu pokud možno ještě nedočetla (facan z jedný, facan z druhý). Zkrátka se stále nemůžu zbavit pocitu, že mi tam něco chybí. Ačkoliv je hlavní hrdina ze severu), tak se příběh neodehrává v chladné a prostě na první pohled ponuré krajině. První stránky začínají příletem Harryho do slunečné Sydney, kde má na starost se zúčastnit vyšetřování vraždy dívky, která pochází ze severu stejně tak, jako Harry. Jsem asi zaostalá, ale pro mě je strašlivě zdlouhavý popis Austrálie (přidaná i historie atd.) Dávám knize šanci a snažím se jí přelouskat. Tak mi teda držte palce!
Odkaz na recenzi ZDE.

Koukám na to, že jsem se teda daleko víc rozpovídala o knize, která mi zas tak do noty nepadla. (To jsem celá já, že jo.)!!! Celkově panu spisovateli nedávám košem a přečtu si také Sněhuláka, co je v polici.

  • Jaké jsou vaše oblíbené knihy?
  • Váš oblíbený žánr?
  • Četli jste někdy krimi?
 

A tak prostě čekám

30. ledna 2016 v 21:32 | Leaness jméno mé!
Sedím na gauči a absolutně se nedokážu soustředit. Povzbudivě zvednu hlavu a podívám se do tváře, kterou znám neskutečně dlouho. Snažím se usmát a společnost v místnosti pobavit mým otřepaným vtipem. Většina se zasměje, ale těžko něco vnímá. Vzduch je mnohonásboně těžší, protože všechno je obklopeno lží, která se dlouho neudrží. A až praskne, tak zbude jen prázdno. V duši, v místnosti, prostě všude. Zavřu oči, abych mohla zahnat špatný věci a taky i ty slzy. Slzy, za který se stydíme, protože snad ukazují slabost? Možná.
Možná, že bych si měla vytvářet ty vzpomínky, který si budu chtít představovat, až tohle pomine. Až ty líbezné modré oči se zavřou a už se nikdy neotevřou. Až nebude dejchat stejnej vzduch, až nebude chodit po stejný zemi. (Sentimentálnost, co?).
Je vám tak strašlivě těžko, protože se vám špatně dejchá. Večer nemůžete spát, protože neustále čekáte. Z čekání vás třeští hlava a možná i ta duše, která bolí jako čert. Nic vás nebaví, nic vám nejde. A prostě se svěříte uším, který poslouchají, ale nechápou. Je to jak mluvit do bedny. Pousmějete se a nadechnete se.
Chcete jít ven a možná se někde bavit, ale pro zábavu není čas. Víte, co vás čeká. Víte, že to bude bolet. Víte, že jste na pár kopanců do hlavy. A tak ztrácíte pár lidí. Najednou si s nima nemáte co říct, znova to bolí.
A tak jen čekáme. Pořád.



Jsou to pocity, kterým se asi nikdo nevyhne. :-) Berte moje rozpoložení s rezervou, přátelé! :-)
S láskou Leaness.

Zpráva z malého světa

19. ledna 2016 v 11:29 | Leaness jméno mé!
Ahoj, přátelé!
Dnes vás pouze uvedu v mém osobním životě, protože ten je teď jaksi na přes držku. Jsem strašně špatná blogerka, protože můj poslední článek je z 23. prosince - věřte mi, stydím se za to!
V minulém deníčku, jsem vám oznámila mou nechuť k svátkům vánočním - a i když jsem se strachovala, tak vlastně ten čtyřiadvacátej nebyl až tak špatnej, jak jsem si kreslila. Teda až na to, že jsem v noci byla naprosto zoufalá jak malá holka! Zas a znova! Badumts ( to je teď něco modního, jo..)
Mohla bych vám oznámit, co jsem dostala darem toho suprovýho večera, ale možná bych si to nechala na samostatný článek - jen si možná myslím, že je trošku neaktuální. Ale budiž. S jedním dárkem vás představím - později.

Můj silvestr byl docela na prd. Odpoledne jsem hrála vědomostní hry, který jsem hrála s podstatně staršíma klukama - myslela jsem si jednoduše, že dostanu na prdel (bééé, já jsem blondýna, vy ne!). Já jsem je prostě dávala. Měla jsem víc žetonů a moje ego bylo mnohonásobně vyšší než obvykle. Mladej skvost, prostě.
No, večer mojí kamarádku trefila petarda. Dvakrát. A smutně-vtipný je, že ani jedna z nás žadnou petardu nepouštěla. Jak se říká - ve špatnou dobu, na špatným místě (Je to jinak???)
Celkově můj začátek roku nezačíná slavně, protože se prostě dějou věci, který kolikrát položí i bejka. Beze srandy - každej si prostě zažívá něco, co ho tak docela odrovná. Znáte to, všechno se sejde se vším, a potom to už padá na hlavu jak kýbl hnoje ( místo pro smích od mých spolužáků - vesničanka tělem i duší!)
Je leden - dost testů a zkoušek, takže se prostě omlouvám se sklopenýma ušima a očima (potajmu se směju, protože je to prostě dokonalá narážka na jednoho xichta - který mě taky nešetří, prosim vás!). Držím vám palce - hlavně těm, co zažívají stresáky jak já - dokonce jsem celej vejkend držela hlavu v kýblu.

Ahoj!
 


Deník zoufalce (část třetí a taky dost zoufalá)

23. prosince 2015 v 10:29 | Leaness jméno mé! |  Deník zoufalce
Dobré ráno, přátelé. Imaginární přátelé.
Jsem zoufalá. Naprosto. Dnes je 23. prosince a já nemám zabalený dárky. Proč? Nechuť k vánočním svátkům. Poslední roky byly Vánoce naprostým fiaskem a letos tomu nebude jinak.

Problém číslo jedna

Vrátila se osoba z článku / Cesta, která nemá konce /. Mrkáte, co? Mnozí si stále můžou myslet, že osoba byla smyšlená, ale nebyla a právě teď se vrátila. Beze slova, bez omluvy. Utrpením je sdílet s ní (budeme jí řikat A) jednu místnost. Uvědomila jsem si, že ačkoliv byly dny, kdy jsem si svérázně přála, aby se naše A vrátila, dneškem si nepřeju nic jinýho, než aby zůstala někde, kde by mohla žít sama. Přesně tak, jak si přála. Jsem si jistá, že kdyby tohle četla, tak jí to ublíží. Stejně tak, jak ublížila mně - její slova a její činy, kterým ubližovala druhým. Má dobrácká duše by se hroutila a vzala jí zpátky, ale moje další duše - to jest ta vzteklá by řvala každým dnem hlasitěji a hlasitěji.
Možná si říkáte, že jsou Vánoce a všechno by mělo být o odpuštění - ale odpuštění tu je poněkolikáté a stále zoufalé.


Problém číslo dvě

Poslední dva měsíce jsem sdílela kamaráda, který mě pokaždý rozesmál svou ironií (můžeme mu říkat M). A znáte to, jakmile si je člověk blíž a blíž, tak se prostě vždycky stane něco, co se totálně pokazí . Nechci říkat, že pocit (nebo snad cit) byl jednostranný. Protože nebyl jednostranný. A kvůli tomu tady teď sedím s pocitem ztráty. Sedím tady a piju čaj, abych se mohla uklidnit. Ale zajímavý je, že ve mně přežívá velice zvláštní pocit. Jako když se doma necítíte jako doma - a nebo jako když dýcháte, ale máte pocit, že se udusíte. Nechci vám tvrdit, že je to kvůli M - možná je, ale jen z části. Ta druhá část, kvůli které se cítím hůř, se nazývá písmenem A.



Problém číslo tři

Existenční rodina se opět rozpadla. Písmeno E si věci balí stejně rychle, jako opilec kterej přichází z hospody a snaží si sundat boty. Pomalu a ještě víc zoufale.


Proč?

Proč to píšu sem? Jednouše. Blog je stránka o mně ( egoistický já se dere na povrch). Možná to tu chci mít, abych se mohla za pár měsíců tlouct do hlavy a brečet nad tím, co hnalo mé mladé já nad tím, abych zveřejňovala svoje starosti pro veřejnost. Tímto já končím, aspoň dnes. Jdu balit dárky - a že se k sakru budu vztekat nad tím, že mi to nejde a nejde.

Přeju vám krásné svátky, imaginární přátelé!


A na závěr sem šoupnu mojí oblíbenou písničku!

Cesta, která nemá konce

7. prosince 2015 v 15:57 | Leaness jméno mé! |  Téma týdne
Kráčíš po nočním městě a vnímáš jen dech, který se těžce zasekává v hrdle. Tvůj opilecký dech.
Možná, že zas příjdeš do ubytovny, lehneš si na starou pohovku a budeš přemýšlet nad tím, co zítra budeš dělat. Půjdeš zas do hospody? Opiješ se jako včera, předevčírem a nebo snad tak jako před týdnem? Nevíš, jen bolestivě přivřeš víčka. Tvoje hlava leží na studeným polštáři. Možná cejtíš chlad, možná stud. Začneš přemýšlet, protože to je jen to, co dokážeš. Smrdíš tak jako častej návštěvník pajzlu, co je přesně za rohem. Nevíš, kdy ses umyla, protože tě to zkrátka nezajímá. Nezajímá tě taky to, že nejezdíš domů. Domů, ke své rodině, kterou jsi možná odehnala zbytečně. Proč? Nevíš. Možná bys mohla znovu zavolat, protože ještě zoufaleji potřebuješ slyšet hlas, který miluješ tak, až ho nenávidíš. Proč ho nenávidíš? Nevíš. Připadáš si zbytečně. Děláš strašný věci, jenže ti to je jedno. Potřebuješ se utvrdit v tom, že už ti nikdo nepomůže. A nepomůže? Nevíš. Vstaneš a otevřeš ledničku, kde je snad poslední zbytek jídla.


Tak jo. Voláš. Jenže ne správný osobě. Vyměníš všechno pro nic. Necháš za sebou paseku, možná trochu nepříčetnosti a smutku - ale je ti to jedno. Všechno cos měla, teď nemáš. Co ti zbylo? Účtenky? Seš směšná. Lehneš si znovu na studenej polštář, zavřeš oči. Vzpomínáš na ty chvíle tenkrát. Nenašla jsi samu sebe - o to hůř, že jsi ztratila i touhu jí hledat. Jenže proč? Je ti to jedno. Možná to svedeš zas na někoho jinýho. Možná se zas vrátíš. Vyčítat a zapírat. Protože je to lehčí než slova soucitu, omluvy a solidarity. Seš na to krátká. Začínáš se kácet a můžeš jít znovu pít.




Ahoj!
Dnešní téma týdne je docela dost depresivní. Také záleží na vás, jak ho pochopíte. Každopádně článek je mi docela blízký - ne, že bych popisovala mojí situaci, ale prostě vím o co jde. Tak trochu.
Musím vám napsat, že cesta k poznání své osoby je strašlivě trnitá a je jednoduché spadnout do těžkých situacích, ze kterých je strašlivě zatěžko se dostat. Proto i já své osobě - seč jí znám docela dobře, přeju, aby našla konečně samu sebe. Tímto však končím, nevím, jak dál to mám zakončit.

Slibuji, že depresivních témat nebude mnoho! :-D Navrátím se k rubrice s názvem Deník zoufalce ( nemá to být zoufalý! jen humoristicky zoufalý :-D).
S láskou vaše číča! :-)

Seznámení s autorkou blogu

6. prosince 2015 v 20:52 | Leaness jméno mé!

Ahoj, ahoj!
Dnešní článek bude spíš patřit mezi mé úvody. Zkrátka jsem vás chtěla seznámit s mojí maličkostí, protože pokud občas najedete na Deník zoufalce, tak by možná bylo trošku slušné vědět, kdo jsem.

1) O mé fyzické stránce
V jistém článku bylo zmíněno, že mi bůh nenadělil podstatnou výšku mého já. Mých stopadesátpět centimetrů v náctiletém věku je docela zoufalé číslo - a je mi dost jasný, že je na tom někdo hůř. Tenkrát jsem byla strašlivě smutňoučká, protože vám musím sdělit, že to kilo navíc je vážně vidět. No, nic. To se dá změnit, pokud chcete. Naučila jsem se žít se svou výškou ( LOL, to zní, jak kdyby to bylo snad těžký :-D).
Občas mě popisují jako roztomilou holku. Někdo mi říká, že jsem na přes držku. To je prostě jedno. Jen vám prozradím, že moje špinavá blond zatím nevypadá jak sláma, takže jsem celkem v klidu.
S postavou pořád balancuji. Moje nohy jsou celkem vysportované a hlavně štíhlé! Jen to bříško je horší, že jo. Zmíněný buchty na břiše prostě nemám (jenom jednu - a to, když si sednu).

2) O mé psychické stránce
- Jsem jednoznačnej cholerik, kterej je prej cucnutej s melancholikem ( to říkal papír, né já!). Mohu vám o sobě sdělit, že jsem zkrátka impulzivní a naivní ,,puberťačka". Ze všeho nejvíc nemám ráda lži a nesamostatnost - člověk se prostě musí umět postarat sám o sebe. Umím bejt strašlivě citlivá, zároveň protivná ( hlavně, když mám fakt obrovskej hlad - to je fakt brutus).
- K životu potřebuju rodinu a kamarády - nemusí jich být hafo, jen pocítit oporu, když nevíte, kam složit hlavu.
- Pochvalné fráze říkám jen tehdy, když to opravdu myslím vážně - znám pár holek, co to říkají jen proto, aby mohly vypadat mile a strašlivě přátelsky.
- Musím o sobě napsat, že jsem zkrátka typická ženská, která občas neví co chce, kdy to chce a jak to chce ( to zní strašlivě dvojsmyslně :-D). Dokážu nad jednou věcí přemýšlet týdny - rozebírat jí z každý strany, pořád se tím stresovat - i když to třeba nic není.
- Umím bejt strašlivej tvrďák, ale pak mám tejden, kdy se prostě rozbulim nad vším, nad čím to jde. Prostě to je lehký - a říkají se tomu ženský hormony!
- Nesnesu, když má někdo z mých blízkých problémy - ten stres prožívám i já.
- Mám ráda upřímnost a vadí mi, že je dneska vnímána jako urážka.


3) O tom, co mám ráda
- Jsem neuvěřitelnej blázen do koček (viz. fotka nahoře). Není to tak, že bych chtěla žít v baráku se sedmi kočkama - stačí jich pět! Jo, taky mám doma vymodlenýho satana.
- Moje absolutně nejvíc kapela je Lucie a Wanastowi vjecy.
- Jsem ujetá do kytek - myslím takovej ten retro styl.
- Mým absolutním TOP jsou knihy, na které bohužel nemám čas.
- Jako každej správňáckej člověk mám ráda jídlo! Jídlo je prostě základ všeho.
- Svíčky, svíčky, svíčky!





* Dnešní článek je prostě něco, co bude vyvěšený v menu. Doufám, že jsem nezapůsobila nějakým špatným dojmem - to bych opravdu nerada. :-)
Tímto bohužel dneska končím, ale není vyloučeno, že ho nebudu po nějaké době aktualizovat. Každopádně opravdu moc děkuji za přečtení a pevně doufám, že vám tento článek trochu příblížil to, kdo jsem.
S láskou vaše číča. O:-)

O tom, jak jsem se málem rozbrečela u stromku

29. listopadu 2015 v 21:02 | Leaness jméno mé!
Dneska je 29.11. 2015 a u nás na vesnici (už víte, že jsem sedlák, že ano?) se rozsvicel stromek! Musím vám předem říci, že jsem byla na besídce pomáhat starším. Za úkol jsme měli roztancovat děti (kdyby jste mě viděli, jak tancuju, tak byste rozhodně chtěli tancovat taky). Přátelé! Já z těch dětí vyrostu - nejsem si jistá, ale příjdou mi rok od roku línější nebo snad /stydlivější/. Mohla bych vám vyprávět o tom, jak to stojí jako prkno - a nebo řve. Fakt řve! Do kolen jsem šla, když na mě ukázal náš rošťák z vesnice fakáče! B-e-z-e s-r-a-n-d-y.
Každopádně naše vesnice naplánovala nádherný rozsvícení stromečku, který se sice asi ani za mák nepodobá tomu na Staromáku, ale rozhodně má taky svoje schované kouzlo (svítí to a účel to prostě splní!).

Chci s vámi rozebrat vzpomínky, který se člověku zaseknou v hlavě a vždycky se najde nějaký spouštěč, který vám tu scénu přehraje jako v nějakým dost kýčovitým filmu. Zrovna dneska se mi jeden moment dost dobře zasekl v hlavě. Kousek od stromu byly natáhnutý bedny s hudbou. Musím vám říci, že na úvodní rozsvícení prostě pustili božskýho Káju! Chyběl sníh a na stopéro vím, že bych začala brečet, jak malý dítě, co vidělo čerta a nebo taky mě, žja! V jednom článku jsem vám popisovala to, že mám dvě nejlepší kamarádky - a s nima jsem ten zážitek sdílela. Byla zima jako prase, mrzly mi prsty u nohou a potok z nosu jsem si neustále utírala do rukávu, ale i přesto bych byla ochotná tam zůstat i celou noc. Je to přesně ten moment, kdyby jste udělali všechno proto, aby jste zastavili tu chvíli a žili jí naplno.


- dávám sem obrázek, který je obšlehnutý z weheartit, ok?

Čirou náhodou jsem si vzpomněla na další chvíle. Třeba na tu, když mě sourozenci zavírali do peřiňáku (nemůžu si pomoct, ale prej sem byla fakt prudič - to jsem do dneška). Taky jsem si vzpomněla na chvíli, kdy mi moje babča četla pohádky. Krásná představa o tom jak naivní a mladí jsme byli - a přesně tohle si budeme říkat i za pár let. Naivní a mladí. Šílení a krásní.

A právě proto jsem si začala uvědomovat a vzpomínat na ty lepší momenty, na který je radost pomyslet, protože ty s náma zůstanou navždycky, ať se nám přihodí cokoliv - a v tom je ta jedinečnost.

A mám tu otázku také pro vás - Jaký moment se vám v blízké době uchytil v hlavě?
A jaký moment tam budete mít snad už navěky?

PS: je čas na písničku tejdne, kamarádi!



Je to krátký článěk - já vím! Ale chtěla jsem, aby jste věděli, že jsem na vás nezapomněla!
Mějte se krásně a snad se v týdnu uvidíme u temátu týdne! S láskou vaše Leaness!

6 zahraničních hudebních skvostů

26. listopadu 2015 v 16:43 | Leaness jméno mé!
Ahoj!
V dnešním článku chci rozebrat mých deset absolutně nejlepších písniček. Je mi jasné, že mé imaginární čtenáře posunu o kousek napřed v mém poznání, protože podle mě ( pozor, teď ze mě výjde něco opravdu rozumného ), se dá poznat i kousek povahy člověka! Takže jdeme na to!

1. SAM SMITH - STAY WITH ME


Každý člověk prostě musí mít rád pomalé písničky! A řeknu vám, jak jsem se s touto písničkou seznámila. Tato píseň byla pokud se nepletu uveřejněna něco kolem března 2014 jako rádiová novinka (LOL - nenávidím rádiové novinky). Moje štěstí tkví v tom, že tyto písně se stanou mými oblíbenci třeba až po roce. Přesněji řečeno březen 2015 - školní zájezd do Anglie ( dvě nejlepší kámojdy kolem krku ). Můj sen o Anglii se splnil a když tahle písnička zahrála v autě pana Akerse ( náš PAN táta na pět dní ), tak jsem absolutně měla chuť plakat ( jsem fakt blbec, co?). Pokud by byl zájem o článku z Anglie - tak napište! Sesmolím a rozhodně popíšu moje trapasy na jiné půdě než na té naší rodné!

2. Slipknot - Snuff


Musím vás seznámit s ?rockovou baladou? od milé kapely Slipknot, kterou především nejspíš poslouchá panské obecenstvo ( samozřejmě na to ohledy neberu, protože jí můžu taky!). Poznamenám, že balady jsou mojí srdcovkou už delší dobu a tahle zůstane v paměti snad navždycinky! ( prostor na trapný slovo :-D) Když máte sentimentální náladu, tak vám i ta slzička ukápne.


3. Ed Sheeran - I See Fire


Dlouhou dobou jsem byla celkově znechucená z narůstající popularity tohoto slavného zrzečka. Vlastně jsem nebyla tak jistě znechucená jeho osobou jako spíš tím, že jeho písně byly cpány na každý roh. Jenže prostě jsem nedokázala odolat a musela jsem si pustit další pomaloučkou a zlatou písničku z Hobita! Jak autentické (má výška se zastavila na 155 cm). Nemůžu si pomoct, ale první záběry mi připomínají Irsko - tam se taky rozhodně chci podívat!


4. Hozier - Take Me to Church




Tohle je prostě irskej zpěvák! Nemusím vám prostě říkat, že jeho hlas je něco docela výjimečného pro moje ouška. Má další písničky, které se vám zaryjou do paměti - třeba geniální From Eden, Work Song a Someone New s geniální Natalii Dormer ( hrající ve Hře o trůny, prosím!)


5. Three Days Grace - I Hate Everything About You



Pokud se mě někdo zeptá, jaká rocková kapela patří mezi mé přednější, tak rozhodně napíšu celkem profláklou Thee Days Grace. Myslím, že nějaká většina jí bude znát z nějakého filmu - nemůžu si vzpomenout z jakého. Filmy nejsou mojí zrovna silnou stránkou. (TELEVIZI ale máme prosím vás!)


6. Depeche Mode - Enjoy The Silence




Takhle píseň už má pětadvacet let! Ne, že by mi bylo přes dvacet, ale ruku na srdce - kdo tuhle písničku nezná?
Moje malé já si pamatuje trsající a slintající dítě v autosedačce. Zlaté a sladké časy, co?



To je zatím mých 6 nej, které se zatím drží v mém přednějším playlistu. Samozřejmě, že někoho tento článek zajímat opravdu nemusí, ale moje osoba měla strašné nutkání napsat o tom, co poslouchá, protože hudba je součástí mého života (myslím si, že nejsem jediná). Chtěla bych udělat další článek, kde bych mohla odhalit písně se kterými se zrovna moc nechlubím a písně české (jsem dost velkej vlastenec).

Každopádně.. Jaké písně patří mezi vaše nej? A proč?




Hobitům se cesty nekříží!

24. listopadu 2015 v 17:11 | Leaness jméno mé! |  Téma týdne
V před- předminulém článku jsem se zmínila o mé výšce, která stále s překvapujícím zjištěním měří 155 cm. V dnešním článku si rozeberu především moje strasti - avšak plně věřím, že to nepotkává jenom mě, ale i mnoho dalších.

Když si tak shrnu celé strasti začínající v centru mé výšce, tak jsem se nejčastěji setkávala s otázkou - Jak je tam dole? ( haha, vtipný). Lidi, i když máte dvacet cenťáku navrh, tak to neznamená, že vám nedám do nosu. Druhé místo patří další překvapivé otázce - Tady někdo mluví? Absolutně nejvíc otázka na světě! Skloňte se a já vám uříznu ouško, miláčkové.

Sranda končí, když vás někdo sejme a omluví se s naprosto dokonalým způsobem - Promiň! Já jsem tě neviděl. ( Děkuju, cítím se opravdu lépe.) Musím však říct, že i malá výška skýtá mnoho výhod - třeba to, že se protáhnete na některé benzínové hajzlíky se zábradlím pro malé děti do 150 cm zdarma!

Známe přátelské pozdravy ( různé poskakování, ťuknutí ramen...) Moje ťuknutí bylo nádherné už jen proto, že jsem letěla jak papír a zastavila jsem se až o zem. To jsem vám nevyprávěla tampónovou srážku, která se mi stala před rokem. Mým dementním spolužákům se líbila přednáška o ... no, vy víte o čem mluvím. Absolutně jsem rostla z toho, jak drželi tampón v ruce a zkoumávali ho z každých stran s otřesnými vtípky. Zkrátka jsem ho ukradla a běžela a je nenapadlo nic jiného, než běžet za mnou. V podstatě jsem srazila holku z nižšího ročníků. S překvapeným výrazem jsem čekala, že by se snad něco stalo jí, když jsem jí silou srazila, jenže její prudérní obličej a stojící postava dokazovala to, kdo ležel.. Ona to rozhodně nebyla.. A taky rozhodně neměla čelo dvakrát větší, že ano.

Nemusím vám zmiňovat o šikaně - kterou jsem brala jako vtip jo. Srandičky s kamarády jsem měla celkem ráda. Jenže, když mě začali zavírat o dva roky mladší človíčkové, tak jsem byla trošku otřesená (respekt je to, čeho se prostě nedočkáte).

Zkrátka naposled vás prosím, aby jste si nedělali srandu z malých lidí a věnovali jim trochu úcty! Nemohou za to! Dík - vaše mladá Leaness!

PS: Je to trapný, co?

Deník zoufalce ( část druhá )

11. listopadu 2015 v 20:33 | Leaness jméno mé! |  Deník zoufalce
Ahoj, ahoj!

Moje nenapravitelná nepravidelnost je opravdu mizerná! Ale mohu se vám ospravedlnit - týdenní divočárna ve škole byla naprosto k neutržení! Co hodina to test + plus nějaké pěkné potící zkoušeníčko u tabule.
Další věc, která mě trápí - Deník zoufalce prostě nemůžu chodit po dnech, proto to rozdělím na části! To bude lepší.


Za prvé: Faux-pas v obchodě prosim vás! Opravdu doufám, že tímto nikoho nepohorším. Pokud ano - tak nahoře je křížek, miláčkové. Je jasné, že ženy potřebují dokoupit zásobu vložek a tak dále. Moje strast začíná u chodu samoobslužné kasy, kde jsem všechno šikovně namarkovala ( holčička z vesnice je velice šikovná) a nakoupené zboží jsem chtěla strčit do tašky tak, aby to nikdo neviděl. Jsem to přeci jen stydlivka! Ale balíček překvapení mi vyletěl z ruky a pěkně se proletěl vzduchem, kde dopadl na zem. Můj vskutku pohoršený a rudý ksicht se rozhlédnul kolem, aby spatřil paní, co obsluhovala u kasy s naprosto smějícím obličejem. Můj pohled se přemístil na klučinu opřený o plastovou lavičku s překvapeným výrazem! Fajn, tohle by mi šlo.

Za druhé: Můj návod jak lovit kluky ( viz. zmíněný v první části ) je opět neúspěšný. Nebo spíše stále neúspěšný. Asi půjdu k ledu a budu dělat mrtvýho brouka (Jo, prostě si dej pohov, otravo). Prosim vás, pánové! Pokud mají být ženy lovkyně, tak jim to ulehčete! Je až úsměvné, jak muži očekávají od žen něco, co by mělo být v schopnostech mužů. (OK, kamarádko, to chce klídek!)

Za třetí: Zjištění, že jsem se znovu zmenšila o dva centimetry ( ze zázračných 157 na 155 cm - tyjo, bloncko, ty to teda válíš!), jsem se oklepala celkem rychle. Avšak, měření hmotnosti - to už je zkrátka jinej problémek! Dámy - moje životní úloha hrát hobita se prostě přežít dá. Sice s občasnými potížemi ( třeba srážka se ?třeťákem? se slovy - jé, promiň, já jsem tě neviděl - je opravdu milá). Nicméně moje stoupnutí na krásnou váhu, mě však trošku udeřilo! K sakru, hobita klidně dělat budu - ale tlustýho hobita ani náhodou! Moje hubené ručičky a nožičky jsou naprosto v normálu. Ale ten pupík. ( Už vidím, jak si mě představujete - malou, ošklivou, tlustou, chlupatou?) Tak JO!

PS: Přemýšlím o článku, kde zvýrazním problémy malinkatých holek s naprosto autentickým názvem!



Dnešního zoufalce chci zakončit zoufalým obrázkem. Prostě tak! Vím, že dnešní část je taková o ničem, ale prostě tak to u zoufalce bývá. Pro dnešek musím zas a opět končit! Takže čusky!

Kam dál